Vážení a milí z farností Poběžovice a Domažlice,
zakončuji svoje vizitační putování po domažlickém vikariátu a kde jinde by to mělo být, než ve farnostech, které jsou v pastorační péči vikáře, tedy u Vás u Otce Miroslava. A jsem moc rád, že nejen u Otce Miroslava, ale také jeho spolubratří Otce Františka Kaplánka a Otce Emila Soukupa. Toho jsem v minulém týdnu v rámci vizitace navštívil na rehabilitačním oddělení plzeňské fakultní nemocnice, a tak jen mohu potvrdit zprávy, které se k Vám jistě dostávají z mnoha stran, že operace kolena se Bohu díky povedla a Otec Emil se na Vás všechny už moc těší.
Musím se přiznat, že jsme před samotnou vizitací s Otcem Miroslavem diskutovali, zda mou pastorační návštěvu nerozdělit dle farností na dvě ale nakonec jsem velmi rád, že jsem se rozhodl pro model, ve kterém se moje jednotlivá setkání v pracovních dnech prolínala mezi oběma tak rozdílnými farnostmi, a že nedělní závěrečné slavení liturgie je společné zde v Domažlicích. Jsem přesvědčen, že jsem si tak mohl udělat mnohem ucelenější představu o životě kněží i o radostech a starostech Vás věřících sester a bratří.
Začínal jsem na Poběžovicku a už první setkání v Meclově, jak s místní hrstkou věrných farníků a farnic, tak i s klienty místního skvělého charitního domova sv. Vavřince, bylo pro mne sondou do života v oblastech postižených vyhnáním německých obyvatel, a tedy i farníků po druhé světové válce. Téma odsunu a jeho následků bylo přítomné i následně při setkání s paní starostkou z Meclova a pány starosty z Poběžovic, Mutěnína a Hory sv. Václava. Chtěl bych jim i takto veřejně poděkovat za jejich vnímavost pro život Církve v jejich obcích i za velkou vstřícnost při hledání způsobů, jak zachovat a zvelebit kostely a kapličky, které jsou vznešeným dědictví katolické minulosti tohoto kraje, ale v současné době dalece přesahují možnosti i počty místních stárnoucích katolických komunit. Od starostů jsem slyšel velkou chválu na spolupráci s panem vikářem Giergou, která se projevuje jak v praktické péči o místní kostely, tak i ve vzájemné podpoře při nejrůznějších místních oslavách. Zachytil jsem ale od nich bohužel i vzpomínky na bolavou situaci za jeho předchůdců patera Saláška a patera Žáka. Náročnost celé místní situace jsme probírali i při večerním setkání farnic a farníků na poběžovické faře. Snažil jsem se Vám, sestry a bratři z poběžovické farnosti, naslouchat, nechával jsem v sobě znít Vaše otázky i povzdechy i v následujících dnech po našem setkání a rozumím Vaší bezradnosti v situaci, kdy jste ode mne slyšeli, že je velmi nepravděpodobné, že by v budoucnosti v Poběžovicích sídlil kněz. Proto jsem i po této vizitaci přesvědčen, že současné řešení pastorace ve spojitosti s Domažlicemi je smysluplné a správné. Děkuji Otci Miroslavovi a Emilovi, že Vás mají rádi a že Vás přijali za své, a opakuji svůj slib, že najdeme termín, ve kterém bych v Poběžovicích s Vámi slavil nedělní eucharistii. Vás prosím, abyste, nakolik Vám k tomu Vaše síly stačí, nevázali svůj vztah k Pánu Ježíši Kristu a svůj život ve společenství naší Matky Církve pouze na jeden konkrétní kostel ať už je to meclovský, poběžovický, mutěnínský či na Hoře sv. Václava. Chovám naději, že Vaše propojení s domažlickou farností může být i pro Vás posilou a požehnáním. Domažlickou farnost, a především její pastorační radu, pak naléhavě žádám, aby hledala cesty, jak poznat a pochopit situaci křesťanů na Poběžovicku a být jim nablízku. Společné poutní slavení domažlické farnosti v některém z kostelů této sesterské farnosti by jednou za čas podle mne nemuselo být vůbec špatné už i proto, že i kousek domažlické farnosti zasahuje do kraje se stejnou minulostí. To jsem mohl vnímat při modlitbě růžence v kostele sv. Jiljí v Třebnicích.
Jak jsem se zmínil na začátku, má návštěva na Poběžovicku se prolínala i s poznáváním současné domažlické farnosti. Důležité pro mne bylo setkání s dětmi na náboženství v Milavčích, které mne moc potěšilo. Velmi si vážím nasazení pana Tippla i jeho manželky a děkuji jim, že stojí nezištně po boku patera Kaplánka a jsou spiritus movens mnohého, co se kolem kostela v Milavčích děje. Při následném setkání s několika farnicemi na faře v Milavčích jsem vnímal, jak hlubokou stopu laskavosti a dobroty zde svojí dlouholetou službou zanechává Otec František Kaplánek, a já bych mu za to chtěl moc poděkovat. A nejen za to, moc si vážím jeho obětavé služby i zde v Domažlicích, jeho péče o nemocné a jeho skromnosti, s kterou spolupracuje s Otcem Miroslavem. Otče Františku, přispíváte velkým dílem k dobré atmosféře mezi kněžími v této farnosti a já Vám za to moc děkuji. V Milavčích jsme se také dotkli tématu spojení dříve samostatné milavečské farnosti s farností domažlickou a já děkuji za postřehy, které zazněly a které nám v Plzni na biskupství mohou v budoucnosti pomoci v lepší komunikaci takovýchto kroků, které vnímám sice jako náročné ale přesto smysluplné a podporující křesťanský život hodící se do 21. století. Potěšila mne i návštěva kostelů v Blížejově a Staněticích, na obou místech jsem se modlil za ty, kteří v těchto obcích mají svůj domov, a prosil Boha, aby nám ukázal, jak jim být nablízku s radostnou zvěstí evangelia.
Stejně tak jsem činil při velmi radostných návštěvách kaplí a kapliček v obcích, které již přímo historicky spadají do domažlické farnosti. Velmi mne potěšilo setkání i společná modlitba v krásně opravených a vyzdobených kaplích v Luženicích a Luženičkách. Bylo pro mne radostí vnímat, jak péče o tato duchovní centra obcí leží na srdci jak věřícím, tak místnímu panu starostovi i místostarostovi. Do Chrastavic jsem to následně stihl přímo na modlitbu Anděl Páně, kterou jsem se po milém přivítání panem starostou mohl pomodlit s místními věřícími. Stejnou radost ze setkání jsem zažil i v kaplích na druhé straně od Domažlic. Modlitba v krásné kapli svatého Martina v Nevolicích za účasti místních hasičů byla pro mne povzbuzením a naladěním na setkání s obyvateli, včetně paní starostky, v Pasečnici. Ještě jednou se omlouvám, že jsem zde svojí vizitací zamíchal termínem poutě, a to ještě v roce, kdy si hrdí stavitelé nádherné kaple sv. Františka připomínají 20 let od jejího vysvěcení.
Stejně jako jsem se setkal se starosty na Poběžovicku, měl jsem možnost i v Domažlicích mluvit s panem místostarostou z Domažlic a pány starosty z Luženic, Milaveč, Nevolic i Spáňova. I zde si vážím velmi vstřícného přístupu i podpory a děkuji za to.
To, co mne velmi oslovilo během mé vizitace, bylo sepětí mezí domažlickou farností a službami, které na území farností nabízí diecézní Charita. Ačkoliv jsem měl možnost pro nedostatek času navštívit pouze Azylový dům, nechal jsem si povyprávět i o dalších charitních zařízeních a myslím, že Vaše personální, dobrovolnické i pastorační propojení mezi farností a zařízeními Charity je v mnohém pro další farnosti příkladné. Moc si toho cením a jen tak dál. Určitě bude dobře, když se toto téma bude pravidelně a cíleně vracet na jednání Pastorační rady domažlické farnosti.
Bohužel kvůli času, který jsem mohl vizitaci věnovat, jsem nahlédl do života Vašich společenství jen opravdu kratičce. Moc se ale raduji z několika společenství živého růžence, potěšilo mne, že to domažlické svoji modlitbu propojuje i s podporou květinové výzdoby Vašeho kostela. S potěšením jsem slyšel o modlitbách seniorů s modlitbou chval a děkování, o setkávání Večeřadla, kterým kladu na srdce i modlitbu za moudrost při přípravě kněží na život v měnících se podmínkách současného světa. Spolku Fandíme rodině slibuji, že na jejich smysluplnou a požehnanou aktivitu budeme na biskupství myslet i při promýšlení dalšího provozu našich domů na Perninku a v Horní Blatné. Zvlášť povzbudivé pro mne bylo setkání s mládeží od nejmenších až po vysokoškoláky a chtěl bych velmi ocenit, že díky katechetce Báře Šmejkalové i díky všem, kteří připravují a vedou farní tábor, se právě ti nejstarší mladí propojují s těmi nejmladšími. To je také k mé velké radosti přítomno i v každoročním nácviku a provedení vánočního příběhu, kterého se, jak jsem slyšel, účastní děti i mládež nejrůznějšího věku. Mladé jsem při našem setkání vyzýval a chtěl bych to nyní i zopakovat, aby usilovali o vnímavost pro společenství, která nebudou pouze lokální, ale budou se angažovat i na úrovni vikariátu, diecéze či celosvětové Církve. Myslím, že naše letošní společné putování na Světové dny mládeže do Lisabonu smysluplnost takového otevření se navenek jen potvrdilo. Při výčtu aktivit a společenství, které mi byly představeny, rád také zmiňuji, že vizitace u Vás v Domažlicích je zatím první, do které byla zařazena i ekumenická modlitba u bratří evangelíků, a společné písně v duchu Taize pro mne byly vítaným občerstvením v náročném visitačním běhu.
Ústředním bodem každé mé vizitace je setkání s pastorační a ekonomickou radou farnosti. Nejinak tomu bylo i u Vás v Domažlicích. Musím ocenit, že Vaše pastorační rada je kompetentní, má v ní zastoupení i mladá generace a je i pestrá co se týká názorů na pastorační priority. To je moc dobře. Velmi to oceňuji, i když jsem si i na vlastní kůži mohl zažít, že to může znamenat i dramatickou různost názorů a náročný dialog. Nicméně neskrývaná různost se může stát obrovským obohacením, jestliže je zachováno vzájemné přátelství a vzájemná důvěra v dobrý úmysl každého člena rady. A k tomu Vás členy a členky Pastorační rady vybízím: k odvaze mluvit, k odvaze naslouchat a k vzájemné aktivní spolupráci v důvěře, že nám všem jde o dobro Církve, ve které je svorníkem jednoty náš Mistr a Pán přítomný v Eucharistii. Prakticky jen připomínám, že jsem Vás vybídl, abyste v souladu se stanovami pastoračních rad naší diecéze zápisy se závěry Vašich jednání pravidelně zveřejňovali.
Chtěl bych také ocenit působení Ekonomické rady farnosti, je kompetentní a je Otci Miroslavovi skutečnou oporou při náročných opravách, díky kterým se ale tento Váš kostel klube do veliké krásy. Prostředky, které jako farnost máte k dispozici, jsou samozřejmě omezené a je právě úkolem ekonomické rady, ve spolupráci s pastorační, rozhodovat o prioritách, které by naplňovaly základní kritérium obsažené v misi naší diecéze: věci konáme, a tedy i finance vynakládáme natolik, nakolik vedou k tomu, aby se konkrétní lidé potkali s živým Bohem. V duchu tohoto kritéria jsme paradoxně při zajímavé diskusi pak většinově dospěli k názoru, že úprava zanedbaného dvorku Vaší fary může mít z tohoto pohledu větší prioritu, než oprava nepoužívaného kostela sv. Jana Nepomuckého.
Na závěr mého dopisu bych chtěl sestry a bratři vyjádřit své velké poděkování Vašim kněžím. Vnímám, že jejich působení je působení dobrých pastýřů. Je jasné, že v tak velké farnosti, jakou Domažlice jsou, budou vždy vznikat nějaká nedorozumění, to jinak nejde. Ta jsou ale neprostou marginalitou oproti všemu dobrému, co jak Otec Miroslav, na kterém leží velká tíha zodpovědnosti faráře, kterou velmi dobře zvládá, tak Otec František i Otec Emil ve své nezištné kněžské službě konají. Bratři, velké díky Vám za obětavost a svědectví poctivého kněžského života.
Milé sestry, milí bratři, moc se omlouvám, že jsem byl tak dlouhý, ale vizitace zase několik dlouhých let nebude, a tak jsem Vás nechtěl o své postřehy ošidit. Ať Vám Hospodin žehná a prosím pamatujte i na mne v modlitbě. Opravdu to potřebuji.
Děkuji za to a žehnám Vám ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého
Váš biskup Tomáš
