Farní kostel Narození Panny Marie

Pravidelné bohoslužby:
Neděle: v 8.00 a 9.30 hodin
Pondělí – patek: v 8.00 hodin

Historie:

Původ kostela nutno hledat v začátcích založení města. Zachovaná zmínka o něm je už z a roku 1385, avšak líčí jej již jako stavbu chatrnou a sešlou. Pozdější zprávy udávají letopočet založení rok 1110, avšak pramen tohoto data není znám. Nová stavba sešlého chrámu se vlekla, pravděpodobně z nedostatku prostředků, až do 16. století. Po dobu oprav děkanského kostela byly bohoslužby konány v kostele sv. Jakuba na dolejším předměstí na hřbitově „U Svatých“, dnes již zbořeném,. který po celou tuto dobu byl městským farním kostelem. Po této opravě byl sloh kostela změněn na gotický a byl o několik sáhů vyšší, než je v současné době (1 sáh = 160 cm), byl trojlodní a měl kruchtu dolejší a hořejší. Klenutí bylo krásným gotickým dílem na šesti žulových sloupech, ozdobených štukovými hlavicemi. K chrámové prostoře přiléhala dosud zachovalá kaple sv. Barbory, pocházející z počátku 14. století. Za husitských válek byl děkanský kostel zpustošen a teprve po roce 1620 znovu zřízen pro katolickou bohoslužbu.

O požáru kostela v roce 1747 je pořízen zápis v matrice ve IV. svazku následujícího znění: „Léta Páně 1747 dne 26. července za ctihodného kněze Antonína Příhody, toho času děkana v městě Domažlice, na den sv. Anny v ulici pod kostelem okolo hodiny třetí odpoledne vyšel oheň za školou městskou u Petra Ouřady a skrze ten nenadálý oheň shořel velký chrám Páně děkanský s velikou věží se všemi zvony až do gruntu. V popel bylo obráceno též čtyřicet domů, klášter a krov na klášterním kostele“. Po ohni se stal kostel nemožný pro bohoslužby a proto se až do roku 1756 konaly v kostele svatého Antonína na dolejším předměstí, zbořeného v roce 1911. Pro výstavbu ohněm zničeného kostela, vlastně pro přestavbu, vypracoval plány městský stavitel Jiří Záhořík, který si je nechal přezkoumat slavným stavitelem baroka Ignácem Kiliánem Dienzenhoferem. Těmito plány byla celá chrámová prostora přestavěna v chrám barokní. Ve zbylém zdivu byla gotická okna zazděna a celá chrámová prostora snížena. Celková přestavba byla provedena v letech 1751 až 1756. Slavnostní vysvěcení přestavěného děkanského kostela se uskutečnilo 8. září 1756.

Další dravý živel – oheň – vypukl v den sv. Stanislava dne 7. května 1822, jenž byl jeden z nejhroznějších požárů, který stihl město Domažlice. Požár vypukl ve večerních hodinách v kostelní čtvrti u týnské brány a zničil střechu děkanského kostela a vnitřek kostelní věže, přičemž se tři zvony rozlily a čtvrtý zvon zvaný „Zikmund“ byl značně poškozen, takže musel být přelit. K obnovení bohoslužeb došlo o poutní slavnosti kostela dne 8. září 1822, i když věž nebyla dosud opravena.

Důkladná oprava kostela se uskutečnila v roce 1892 dle návrhu arch. V. Kaury a vnějšku byla dána nynější podoba, která je v rozporu s dřívějším charakterem budovy, neboť zastírá původní gotickou podstatu.

Pod gotickou kaplí sv. Barbory, zachované ze staré stavby kostela, se nalézá hrobka v podobě kříže, kde jsou pohřbeni členové domažlického senátu. Hrobka byla zřízena krátce před požárem v roce 1747. V hrobce byl pohřben jako první Bedřich Příhoda, zakladatel této hrobky a jako poslední jeho bratr – domažlický děkan P. Antonín Příhoda, který byl do hrobky přenesen v roce 1911 z kostela sv. Antonína před jeho zbořením. V této gotické kapli je na severní straně menší barokní okno, v jehož středu je Kristova hlava.

Mezi chrámový skvost náleží oltář Narození Panny Marie, jenž se po ohni kostela v roce 1747 stává hlavním. Jeho podstatou je bývalý oltář z kaple sv. Barbory. Tento oltář je v podstatě mistrnou prací pražského stříbrníka Antonína Karera, pořízený roku 1744 ve výši 16 000 zlatých, vlastním nákladem domažlického děkana P. Antonína Příhody. Části oltáře jsou z tepaného měděného, místy zlaceného, plechu. Ve svém středu vyúsťuje do výše tabernakulovým výklenkem, ve kterém je umístěna soška sv. Barbory a po stranách sv. Norberta a sv. Vojtěcha od domažlického sochaře Františka Ringelhahna. Na oltáři nachází se několik schránek s ostatky svatých. Na přilehlé stěně za oltářem jsou malované postavy světců Jana Křtitele a Josefa, ukazující do výše na postavu Madony, jejíž socha byla zhotovena roku 1876 mnichovským sochařem Františkem Rietzlerem. Po stranách hlavního oltáře jsou umístěny sochy „Srdce Páně“ z roku 1935 a „Srdce Panny Marie“ z roku 1936, jež zhotovil akademický sochař Čeněk Vosmík v době, kdy byl domažlickým arciděkanem P. Václav Antony. Boční oltáře jsou rovněž barokní; na evangelijní straně znázorňuje Narození Páně s postranními světci sv. Petra a Pavla a na epištolní straně představuje narození sv. Jana Křtitele se soškami svatých Jakuba a Krištofa. Po levé straně lodi kostela je boční oltář Bolestné Matky Boží s barokní sochou piety z 18. století. Proti němu je umístěn boční oltář sv. Anny se sousoším zhotoveným domažlickým sochařem Františkem Ringelhahnem a představuje sv. Annu, vyučující svou dceru Pannu Marii. Gotická kaple sv. Barbory slouží nyní jako zimní kaple s novým oltářním stolem pořízeným podle směrnic II. vatikánského koncilu. K této kapli na severní straně přiléhá boční kaple Panny Marie Růžencové.

Barokní kazatelna pochází též z 18. století a na její stříšce je umístěna socha Božského spasitele – Dobrého pastýře, zhotovená rovněž v dílně sochaře Františka Ringelhahna.

Před hlavním oltářem je umístěn obětní stůl od roku 1981, kde jsou konány bohoslužby čelem k lidu, jak stanoví usnesení II. vatikánského koncilu.

Klenutí chrámové lodi je zdobeno bohatými freskami plzeňského malíře Julia Luxe z roku 1756, jejichž námětem je kult mariánský, uplatňovaný i ve freskách na stěně kostela a znázorňující obětování, zasnoubení a navštívení Panny Marie.

Na klenbě kostela ve směru od hlavního oltáře jsou tyto malby:

1. Narození Panny Marie a v rozích pole čtyři evangelisté se svými znaky.
2. Oslava Matky Boží podle slov z loretánských litanií a v rozích alegorie čtyř dílů starého světa.
3. Neposkvrněné početí Panny Marie a v rozích jsou zobrazeni čtyři svatí církevní otcové.
4. V poli před chórem je zobrazen útěk do Egypta.
5. Nad chórem patronka hudebníků sv. Cecilie hrající na varhany.
6. Pod kůrem je nástropní obraz „dva andělé drží znak města Domažlic“, pořízený v roce 1902 Emanuelem Boháčem.

Na lícním oblouku před chórem je nápis tohoto znění:
„Chrám založen r. 1110. Nově klenut r. 1756. Obnoven roku 1865.“

Okna v kostelní lodi jsou malovaná, znázorňující za hlavním oltářem sv. Petra a sv. Jana Nepomuckého. Na jižní straně jsou malby na oknech sv. Vojtěcha, sv. Václava, sedící sv. Anna učící P. Marii a sv. Prokopa. V barevném okně za kůrem a na západní stranu je sv. Ludmila. Okna byla darována věřícími domažlické farnosti koncem 19. století.

O varhanách je první zmínka roku 1572, poté značně zchátraly a v 18. století pořízeny nové. Jelikož později již nevyhovovaly, byly postaveny nové v roce 1923 firmou Melzer z Kutné Hory, v době ředitele kůru hudebního pedagoga Václava Flégla.

Před gotickým vchodem do kostela z jižní strany od radnice byla zřízena předsíň se třemi vchody a nad nimi stojí barokní sochy znázorňující uprostřed archanděla Michaela, po stranách sv. Petra a Pavla. Byly zhotoveny r. 1756 domažlickým sochařem Františkem Ringelhahnem.

Nad portálem hlavního vchodu do kostela ze západní strany je mezi alegorickými sochami nápis:
„Ecce tabernaculum Dei cum hominibus“.

Dominantou města je kulatá vychýlená starodávná věž, která měla dříve velkou kopuli s šesti malými kopulovými vížkami a cennými starověkými hodinami. Toto vše bylo zničeno při požáru roku 1747 a poté přestavěno do dnešní podoby. Kromě zvonů je na této věži na ochozu umístěn zvonek nazývaný „Advent“ z 15. století s nápisem třikrát opakovaným „Mit Gott – Hilf Gott“. Do roku 1747 visel zvonek na dolní bráně a měl název „Mlatný“, jelikož se jím zvonilo, když se mělo v pivovaře prodávat mláto. Po velkém ohni města v roce 1747 byl přenesen na věž, kde setrval jako jediný ze všech zvonů požární pohromu v roce 1822. Zvoní se na něj v předvánoční období od první adventní neděle do štědrého dne – každý den v šest hodin večer. Proto má název „Advent“.