Liturgie pohřbu
Při pohřbu svých
věřících slaví církev s důvěrou Kristovo velikonoční tajemství, aby ti,
kteří byli přivtěleni křtem ke Kristu zemřelému i vzkříšenému, smrtí s ním
vešli do života.
Jejich duše má dosáhnout
očištění a společenství svatých a vyvolených v nebi a jejich tělo očekává
blaženou naději Kristova příchodu a vzkříšení mrtvých.
Proto církev přináší za
zemřelé velikonoční eucharistickou Kristovu oběť (mše svatá) a koná za ně
prosebné modlitby. Chce zemřelým vyprosit duchovní pomoc, živým pak poskytnout
útěchu naděje ve věčný život.
Liturgie (pobožnost) katolického pohřbu může být spojená se slavením mše svaté – requiem nebo obsahovat pouze liturgii slova s obřadem posledního rozloučení.
Mše svatá, která se slouží za zesnulého je příležitostí k projevení Bohu vděčnosti za jeho život a zároveň je naší prosbou o očištění ho od hříchů a o přijetí do věčného Božího království. Mše svatá nejdokonaleji spojuje naše oběti a prosby s jedinou a dokonalou oběti Ježíše Krista, která vyvršila na kříži a je zpřítomněná u oltáře.
Při obřadu posledního rozloučení křesťanské společenství společně pozdraví jednoho ze svých členů, dříve než jeho tělo bude v průvodu odneseno a pohřbeno. Ačkoli smrt vždy znamená jistě odloučení, přece křesťané ani smrtí nemohou být od sebe odloučení zcela, protože jako údy Kristovy jsou jedno v Kristu.
Jako projev rozloučení koná se pokropení rakve svěcenou vodu, která připomíná, že křesťan už křtem byl určen k věčnému životu.
V praxi:
a. obřad začíná mši svatou v arciděkanském kostele na náměstí, po niž následuje druhá část s uložením rakve do hrobu na místním hřbitově,
b. mše svatá nebo bohoslužba slova se konají v kostele U svatých a po posledním rozloučení tělo zemřelého je převezeno do krematoria
nebo obřad pokračuje na hřbitově uložením těla do hrobu,
c. veškeré obřady se konají pouze na hřbitově ve smuteční síni a u hrobu.