Liturgie pohřbu

 

 

 

Při pohřbu svých věřících slaví církev s důvěrou Kristovo velikonoční tajemství, aby ti, kteří byli přivtěleni křtem ke Kristu zemřelému i vzkříšenému, smrtí s ním vešli do života.

Jejich duše má dosáhnout očištění a společenství svatých a vyvolených v nebi a jejich tělo očekává blaženou naději Kristova příchodu a vzkříšení mrtvých.

Proto církev přináší za zemřelé velikonoční eucharistickou Kristovu oběť (mše svatá) a koná za ně prosebné modlitby. Chce zemřelým vyprosit duchovní pomoc, živým pak poskytnout útěchu naděje ve věčný život.

 

 

 

Liturgie (pobožnost) katolického pohřbu může být spojená se slavením mše svaté – requiem nebo obsahovat pouze liturgii slova s obřadem posledního rozloučení.

Mše svatá, která se slouží za zesnulého je příležitostí k projevení Bohu vděčnosti za jeho život a zároveň je naší prosbou o očištění ho od hříchů a o přijetí do věčného Božího království. Mše svatá nejdokonaleji spojuje naše oběti a prosby s jedinou a dokonalou oběti Ježíše Krista, která vyvršila na kříži a je zpřítomněná  u oltáře.

Při obřadu posledního rozloučení křesťanské společenství společně pozdraví jednoho ze svých členů, dříve než jeho tělo bude v průvodu odneseno a pohřbeno. Ačkoli smrt vždy znamená jistě odloučení, přece křesťané ani smrtí nemohou být od sebe odloučení zcela, protože jako údy Kristovy jsou jedno v Kristu.

Jako projev rozloučení koná se pokropení rakve svěcenou vodu, která připomíná, že křesťan už křtem byl určen k věčnému životu.

 

V praxi:

a.                          obřad začíná mši svatou v arciděkanském kostele na náměstí, po niž následuje druhá část s uložením rakve do hrobu na místním hřbitově,

b.                         mše svatá nebo bohoslužba slova se konají v kostele U svatých a po posledním rozloučení tělo zemřelého je převezeno do krematoria

                nebo obřad pokračuje na hřbitově uložením těla do hrobu,

c.                          veškeré obřady se konají pouze na hřbitově ve smuteční síni a u hrobu.

 

 

Zpět