Svátost křtu
Svatý křest je základem celého křesťanského života, vstupní branou k životu v Duchu, a branou, která otevírá přístup k ostatním svátostem.
Křtem jsme osvobozeni od hříchu a znovuzrozeni jako Boží děti, stáváme se Kristovými údy; jsme přivtěleni k církvi a stáváme se účastnými jejího poslání.
Křest je svátost víry.Víra však potřebuje společenství věřících. Každý věřící
může věřit pouze ve víře církve. Víra, která se požaduje pro křest, není
dokonalá a zralá; je to počátek, který se musí rozvíjet. Katechumen nebo jeho
kmotr je tázán: "Co žádáš od Boží církve?" A on odpovídá:
"Víru!".
Aby se mohla křestní milost rozvíjet, je důležitá pomoc rodičů. Je to také úkol
kmotra nebo kmotry, kteří mají být dobrými věřícími, schopnými a ochotnými být
oporou nově pokřtěnému, dítěti nebo dospělému, na jeho cestě křesťanského
života. Jejich úkol je opravdovou církevní službou. Celé společenství církve má
částečnou odpovědnost za rozvoj a uchování milosti, přijaté při křtu.
Vnímatelné prvky svátostného obřadu vyjadřují různé účinky, které křest působí. Ponoření do vody připomíná symbolismus smrti a očištění, ale také znovuzrození a obnovu. Dva hlavní účinky jsou tedy očištění od hříchů a znovuzrození v Duchu svatém.
Na odpuštění hříchů
Křtem se odpouštějí všechny hříchy, prvotní hřích a všechny osobní hříchy,
jakož i všechny tresty za hřích. Ve znovuzrozených totiž nezůstane nic, co by
jim bránilo vstoupit do Božího království, ani Adamův hřích, ani osobní hřích,
ani následky hříchu, z nichž nejtěžším je odloučení od Boha.
Nicméně v pokřtěném zůstávají některé časné následky hříchu, jako bolesti,
nemoc, smrt nebo životní křehkosti v podobě charakterové slabosti atd., a také
náklonnost ke hříchu, kterou tradice nazývá žádostivost nebo v přeneseném
smyslu "podněcování ke hříchu".
"Nové stvoření"
Křest nejen že očišťuje od všech hříchů, nýbrž dělá i z nově pokřtěného
(novokřtěnce) "nové stvoření" (2 Kor 5,17), adoptivní Boží dítě,
které se stalo účastným božské přirozenosti, údem Kristovým, jeho spoludědicem
a chrámem Ducha svatého.
Nejsvětější Trojice dává pokřtěnému posvěcující milost, milost ospravedlnění,
která
- mu dává schopnost věřit v Boha, doufat v něho a milovat ho božskými ctnostmi;
- mu dává schopnost žít a jednat z vnuknutí Ducha svatého prostřednictvím darů Ducha svatého;
- mu dovoluje růst v dobru prostřednictvím mravních ctností.
Tímto způsobem má celý organismus
nadpřirozeného života křesťana svůj kořen ve svatém křtu.
Přivtěleni k církvi, Kristovu Tělu
Křtem se stáváme údy Kristova těla. "Patříme přece k sobě všichni jako
údy" (Ef 4,25). Křest začleňuje do církve. Z křtitelnic se rodí jediný
Boží lid Nové smlouvy, který překonává všechny přirozené či lidské hranice
národů, kultur, ras a pohlaví: "My všichni jsme byli pokřtěni jedním
Duchem v jedno tělo" (1 Kor 12, 13).
Svátostné pouto jednoty křesťanů
Křest je základem společenství všech křesťanů, i těch, kteří ještě nejsou v
plném společenství s katolickou církví: "Neboť ti, kdo věří v Krista a
řádně přijali křest, jsou v určitém společenství s katolickou církví, i když ne
dokonalém... Jsou však vírou ve křtu ospravedlněni a přivtěleni ke Kristu,
proto jim právem náleží čestné označení křesťanů a synové katolické církve je
oprávněně uznávají za bratry v Pánu. Křest tedy vytváří svátostné pouto jednoty
mezi všemi, kdo se křtem znovu narodili.
Nezrušitelná duchovní pečeť
Pokřtěný, který je křtem přivtělen ke Kristu, se mu stává podobný. Křest
vtiskuje křesťanovi nezrušitelné duchovní znamení (charakter) jeho příslušnosti
ke Kristu. Toto znamení nesmaže žádný hřích, i když hřích zabraňuje křtu, aby
přinášel ovoce spásy. Křest se uděluje jednou provždy a nemůže být opakován.
Církev dostala poslání hlásat
evangelium a křtít. Proto již od počátku křtila nejen dospělé, nýbrž i děti. V
pochopení slov Páně: „ Nenarodí-li se kdo znovu z vody a Ducha svatého, nemůže
vstoupit do Božího království“ vždy usuzovala, že ani děti nemají být vyloučeny
z možností přijmout křest, když jej přijmou ve víře církve, kterou za ně
dosvědčí rodiče a kmotrové i ostatní přítomní. Jimi je totiž zpřítomněno místní
společenství církve i celé společenství svatých a věřících: matka církev, která
rodí všechny, rodí každého zvlášť.
Vlastní příprava rodičů na křest dítěte
K pravdivému dovršení svátosti je třeba, aby děti byly vychovány ve víře, ve
které byly pokřtěny. Jejím základem je totiž svátost, kterou již dříve přijaly.
Křesťanská výchova, která dětem právem náleží, má především směřovat k tomu,
aby děti postupně poznaly záměr Boží vyjádřený v Kristu a tak životem
dovršovaly víru, ve které byly pokřtěny.
Rodiče dítěte totiž mají při udělování křtu opravdu důležité poslání. Především
mají slyšet vážná připomenutí kněze a podílet se na společné modlitbě ostatních
přítomných věřících. Kromě toho však sami vykonávají při udílení křtu tyto
služby:
a) veřejně žádají o křest dítěte;
b) po knězi i oni žehnají dítě na čele znamením kříže;
c) zříkají se satana a vyznávají víru;
d) přinášejí dítě ke křestnímu prameni;
e) drží rozžatou svíci;
f) dostávají požehnání, které je zvlášť určeno matce i otci.
Téměř každý rodič má starost o budoucnost svého dítěte, chce pro ně to nejlepší
a láme si hlavu, jak to zajistit. Na tuto starost a na tento zájem odpovídá
zásadním způsobem křest:
Křest přivtěluje ke Kristu a včleňuje mezi Boží lid. Odpuštěním všech hříchů
vysvobozuje člověka z moci temnoty a povznáší ho do stavu adoptivního dítěte
Božího: činí jej novým stvořením z vody a Ducha svatého. Proto se Božími syny
pouze nenazýváme, nýbrž jimi opravdu jsme.
Křest tedy ze strany Boží ustavuje a otevírá vazbu, která je celoživotní,
dokonce sahá až za smrt, a je zcela spolehlivá. Není to zajištění „zdraví,
štěstí, pohody“ pro celý život, ale je to zajištění partnera, tedy Boha, který
nepodléhá smrti, je absolutně prost zla a jeho pouto k člověku nezaniká
ani nepřízní světa, ani utrpením ba ani smrtí. Klíčové slovo je zde tedy vztah,
a to takový, který může unést život člověka ve štěstí i neštěstí. Je na rodičích,
zda tento vztah dají dítěti poznat, zda mu umožní z tohoto bohatství vědomě a
trvale čerpat.
Rozhovor nad křestními obřady
Při tomto setkání se projde s rodiči celý křestní obřad, vysvětlí, jak vše
vypadá, stručně vyloží, proč se co říká a hlavně čtou se texty, které rodiče
sami říkají nebo na které odpovídají. První je hned v obřadu přivítání dítěte
dvojice otázek, směřovaná k rodičům. Jednak otázka, kdy odpovědí deklarují, že
oni sami žádají pro dítě křest, a dále otázka, zda přijímají povinnost výchovy
dítěte ve víře. Z těchto textů vyplývá, že jako rodiče nic nemusí, ale že
mohou chtít (a v tom případě také v zásadě musí být schopni) své dítě ve víře
vychovat a že tato vůle a ochota je v tuto chvíli podmínkou křtu.
Dalším, pro rodiče citlivým momentem, jsou otázky o zřeknutí se zla a o víře. V podstatě jde o opakování základního křestního vyznání, které dělá při svém křtu dospělý křtěnec.
Nemůže-li některý z nich učinit vyznání víry (např.
nekatolík), může mlčet. Žádá se však, aby při žádosti o křest dítěte dal záruku
nebo alespoň souhlas, aby dítě bylo vychováno ve víře, kterou přijalo na křtu.
Po křtu jsou rodiče vázáni, z vděčnosti Bohu i z věrnosti k úkolu, který
přijali, přivádět dítě k poznání Boha, jehož adoptivním synem se stalo. Rovněž
mají dítě připravovat k biřmování a k přijímání.
4. Kmotr
Ke křtu dítěte je za normálních okolností (tedy ne v nouzi, kde hrozí nebezpečí
smrti, ne tam, kde jsou rodiče nedostupní – např. ve vězení) nutná přítomnost
jeho rodičů. Pokud jde o kmotry, tak obřady křtu dětí i Kodex kanonického práva
uvádějí, že křtěnec může mít kmotra (nebo kmotru a kmotra). Smysl kmotrovství
vidí jak kanonické právo tak text křestního obřadu v tom, že pomáhá rodičům a
později křtěnci v uvádění do křesťanského života a k plnění závazků, vzešlých
ze křtu.
Vzhledem k tomu je celkem logické, že Kodex požaduje, aby kmotr byl:
V praxi:
V domažlické římskokatolické farnosti se svátost křtu dětí uděluje každou první nedělí v měsíci při mši svaté od 9.30 hod.
Příprava rodičů na
křest dítěte se koná v měsíci předcházejícím křest. Do 10.dne měsíce
rodiče kontaktují kněze, aby s ním domluvili termín prvního setkání, na
které každá rodina (oba rodiče), přichází zvlášť.
Další setkání (o
významu křtu a ostatních svátosti) jsou společná pro všechny rodiče, kteří se
chtějí připravit na slavnost křtu svého dítěte.
Rodiče, kteří nepatří
do domažlické farnosti a chtějí, aby jejich dítě tady bylo pokřtěno, jsou
povinní představit souhlas vlastního faráře a domluvit s ním místo a
způsob přípravy na křest.